Literatura

Report z Les-saintes-Marceilles-de-la-mer

Jemné podzimní mžení ustalo a chuchvalci mlhy občas i prosvitlo sluníčko. Prosvitlo na mechem obrostlé betonové panely, vzrostlé břízky ve spárách, vydřevené zákopy a beztvaré železné rezivěnky ralského vojenského újezdu. Konečně jsem mohl opustit přístřeší bunkru a prohlédnout si na světle svoji válečnou kořist. Nebyla nijak slavná. Porcelánový izolátor, balíček neidentifikovatelné chemikálie, osobní údaje neznámých příslušníků kdovíjakého sboru. Dokumenty jsem prohlížel jen zběžně. Dokud mi nepřišel do rukou tenký sešit v zelených deskách. Jeho nadpis mi nějak nezapadal do prostředí, kde jsem sešit našel. Při troše abstrakce bych to mohl nazvat deníkem. Zvědavost mně nedala, musel jsem jej přečíst celý. Myslím, že neuškodí, když celý deník zde převyprávím. Bohužel, mnohé stránky byly vytržené, některé již zcela nečitelné. Ale i jednotlivé útržky budou pro vás zajímavé. Posuďte:

Listy z Les-saintes-Marceilles-de-la-mer

Je zhůvěřilé hodnotit krásu města podle nádraží. Ale přijev do Les-saintes-Marceilles vlakem, bylo nádraží to první, s čím jsem byl v neznámých těchto krajích konfrontován. Ale měl jsem na místě pár hodin času, a jak jsem procházel městem a sháněl proviant, město se k nádraží docela hodilo. Les-saintes-Marceilles působilo zvláštním dojmem, trochu jako z jiného světa či doby. Pravda, bylo to jen v detailech, a možná jsem měl jen zvýšenou citlivost na vše, co bylo jiné než doma. Mé představy o Les-saintes-Marceilles byly velice kusé a představoval jsem si vše možné...

...Imigrační úřad lessaintesmarceillský nenechával nic náhodě. Byli jsme dáváni dohromady postupně, separováni do malých skupin a prověřováni všelijak. I pracovní hodinku jsme si užili. Tak jsem si příchod do Les-saintes-Marceilles rozhodně nepředstavoval. Ale nekřivděme úřadu, má asi špatné zkušenosti. Jak těžká byla práce, tak sladká byla odměna. Kdo prošel, dostal se do místních lázní a zakoušel rajskou pohodu. Konečně všichni spolu!
Šok přichází za chvíli. Je možné, aby imigrační úřad dokázal okolnímu světu předstírat, že Les-saintes-Marceilles leží desítky kilometrů od skutečné polohy? Vidíme, že je. Opět nasedáme do vlaku a přes horský hřeben teprve přijíždíme do pravého Les-saintes-Marceilles. Skutečně výborně položené místo, naprosto izolované od dění okolo, soběstačné, nezávislé.

...První dny probíhali ve znamení lehkého užívání si života. Ve znamení té zábavy, jež není pařbou, rozkoše, jež není ukájením, soupeření, jež není ničení. Málokdo je tohoto schopen, ale Lessaintesmarceillští jsou. Přicházíme do Realitního Transformátoru. Zajímavá mašinka, schopná měnit uvnitř realitu. Kdyby se začala vyrábět sériově, dostala by turistika úplně novou dimenzi. Avšak jak už to bývá, Les-saintes-Marceilles je svět sám pro sebe a máloco z místních vynálezů pronikne ven. Jak příjemné je zakoušet rituály, jež v okolním světě vymírají, ale zde je všichni nadšeně přijímají! Jak lidsky najednou vypadají mnohé zdánlivě směšné či zavrženíhodné činnosti, když se ritualizují!
("Toto tedy dělat v žádném případě nebudu!", prohlásila Ellen-Ewelyn rezolutně a nikdo jí to nevymluvil. Běda – asi i zde existují jisté meze. Opatrně na ně a nenechat se zlákat je překročit!)...

...Cesta byla stále horší a namáhavější. Vlhko, sychravo, plazit se mokrou travou a opět na nohy, spěchejme, neboť derviši jsou skoro nezničitelní a všichni jim musíme stačit. Vzduchem se nesla ta dobře známá melodie ve stylu 80. let, již jsem tolikráte slýchával před mnoha lety na naší rodné průmyslové periferii, když zapadající slunce rozzařovalo 7 krát 15 okenních tabulek v obdélníkové stěně paneláku, výzkumného ústavu či administrativní budovy Barev a laků. "Jednej, aby z tebe Sainte-Marceille měla stále radost", zpívali derviši a pokud jsem si to takto přeložil, musel jsem uznat, že mají pravdu, ač bych si to dříve nikdy nepřiznal. Únava se hlásila čím dál více. Avšak jak jinak ji najednou člověk vnímá, když ví, proč toto všechno absolvuje! Živé obrazy, objevující se a mizící, znázorňující Sainte-Marceille procházející mnohem většími ranami osudu s tím charakteristickým odevzdaným výrazem v tváři, dodávaly mi aspoň trochu chuti pokračovat...

...Nakonec jsme vyšli ze tmy do světlo. Špinaví, utrmácení, ale šťastní. Konečně jsem pocítil na vlastní kůži, co by to mohlo být VYKOUPENÍ. Ale věci jdou dále, mnoho dalších úkolů je před námi. Vykoupeným Lessaintesmarceillským třeba chybí ta přirozená, ale tak zničující prvotní agresivita, ale svět není jen Les-saintes-Marceilles. Lidstvo se opět vlastní vinou řítí do záhuby a my abychom jej zachraňovali. Zpočátku jde i o individuální čest, kdo se nejvíce zaslouží o záchranu světa, čtyři kohouti na jednom smetišti, podle toho to také vypadá. Ale jak se čas krátí, rivalita opadá, stejně tak jako elementární pocit štítění a odporu, ke konci jsme schopní dělat prakticky vše. S vypětím posledních sil dobíháme doprostřed Centrálního velínu Hlavní budovy Ústředního bloku Generálního ředitelství Globální Kontroly Světa a rušíme Totální Ireducibilní Nejkrajnější Absolutní Všeobjímající Autodestrukci. Přišli jsme včas či ne? Zřejmě ano, vždyť svět stále existuje! Zachránili jsme tedy svět pro věčné časy? (Pokolikáté již?) Běda, jedno zlo jsme zažehnali a druhé stále postupuje. Jemněji, pomaleji, ale o to zákeřněji. Lidstvo si nedá říci...

...Řešili jsme, jak zabránit zhoubným vlivům v lidské společnosti. Řešili jsme, jak se vypořádat s kulturními rozdíly a jak vychovávat mládež. Řešili jsme jak šetřit přírodu. Ve všech debatách a seancích jsme jaksi intuitivně předpokládali axiomy "co je vlastně dobré". Nyní útočíme i na tuto poslední bariéru. Je Absolutní Dobro biologicky zakódované v lidech, kulturou a tradicí vytvořené či od Boha seslané? Lessaintesmarceillští nemají vlastní náboženství. St. Marceille je příliš vzdálená, neskutečná a nedosažitelná. Doposud se otázce Boha vyhýbali. Ale – to je mezi námi tolik věřících, kdo to kdy tušil? Dojmy se sčítají a nakonec každý se s nimi uchyluje na skryté místo. Pro jednou si udělat čas sám pro sebe...

...Čechov by zde zažil mocnou inspiraci. Laurenc miluje Ellen-Ewelyn, Ellen-Ewelyn miluje Fabricia, Fabricius Ortrudu a Ortruda Laurence (St. Marceille miluje všechny – kdo miluje St. Marceille?). Jenže děj románu by si musel vymyslit sám. Les-saintes-Marceilles nejsou ruské stepi, milostné vztahy zde nepronikají až tak na povrch. Je to vlastně dobře, jinak by to asi příliš štěpilo kolektiv. Další ze zvláštností Lessaintesmarceillských...

...Celý týden jsme žili (z vnějšího pohledu) jako šílenci, ale dnes je máme teprve hrát a předvádět! Podivné vyvrcholení celé té naší anabáze. Ale vše je již smluveno, den je krátký a musíme to stihnout. Člověk by nevěřil, jaké divy dokáže spontánně vzniklý brainstorming udržovaný silnou vůlí několika náhle se vynořivších přirozených vůdců. Díky ti, Fabricie! Všichni jsme se báli, jak může dopadnout expozice nás samotných. Ale výsledek předčil všechna očekávání! Dnes jsem teprve zakusil, co to znamená to americké Býti slavným na čtvrt hodiny. Vždyť to bylo vše tak improvizované, a jak intenzivní je aplaus davů, tak také rychle vyčpí. Jenže to nevadí, abychom si jej neužívali, DOKUD TU JEŠTĚ JE. A jelikož to bylo ono poslední poslání, které jsme dělali společně, než se opět rozjedeme do svých vlastí, nebylo překryto žádným dalším dojmem a zůstalo ve mne zakonzervováno jako symbol lessaintesmarceillekého úspěchu
O posledním dnu a odjezdu nemohu příliš psáti. Neděje se vlastně nic nového, v každém zní přelétávající vzpomínky na uplynulých dvanáct dní, je možné, že se to mohlo skutečně udát? K tomu ta charakteristická kletá atmosféra, když z družiny se postupně oddělují lidé a přesedají na jiné dopravní prostředky, aby odjeli bůhvíkam. A pak jsem přišel na řadu i já, když usednuv na zadní plošinu, nohy opřené o nárazník, mával jsem okleštěné naší skupince, než mi zmizela za příkrovem padajícího sněhu a zbyly tu na dívání jen ty koleje. Vagón mne unášel zpět do reality.
Možná přejde pár měsíců a opět se uvidíme a bude nám to mezitím přidávat pár kapek do poháru radosti ze života. Kacířská otázka se nabízí – cítili bychom k sobě totéž s takovou intenzitou, kdybychom se vídávali každým dnem? Nezevšedněli bychom si? Není to jen dobře, že jsme takto "separovaní"? Odpověď zjistím možná časem...

Když jsem dočetl poslední stránku, v hlavě mi hlodala ta jediná otázka, která mi vytanula již při prvních řádcích. Co to vlastně bylo Les-saintes-Marceilles? Případ skoro stejnojmenného městečka v Camargue jsem zavrhl jako první, kromě podobného jména nebylo v deníku nic, co by bylo charakteristické právě pro toto místo. Jak že to psal? Mohlo se to všechno skutečně udát? Nebyly to jen fantaskní výplody jakéhosi šílence? Podobné věci, zdánlivě tak odtržené od reality, jsem sice již někde zažíval, ale ve srovnání s tímto to byly jen umírněné pokusy. Ale na druhou stranu, jak krásné by to bylo, kdyby to byla pravda! Vždyť, logicky zkoumáno, není to nic neuskutečnitelného.
Štěstí však stálo při mně. Na vnitřní straně obálky sešitu bylo jméno a adresa onoho pisatele. Po návratu do Prahy jsem mu napsal list. Slovo dalo slovo a za rok jsem jel do Les-saintes-Marceilles také. A tvrdím, že vše, co napsal, byla čirá pravda, jen na první pohled těžko poznatelná. Ale byť se jeho deník zdál sebenesrozumitelnější, nemohl bych vyprávět o Les-saintes-Marceilles jinak než on. O takovýchto věcech totiž snad ani jinak vyprávět nelze.

L.St.Marceilles – Praha – Liberec, září 2000